​Veřejné záchodky v krajině

CooLAND se náhodou ptá jedné rodinky, která si právě dává oběd po výletě:

“Z jakého výletu se vracíte?"

“Právě jsme na cestě z Kokořínska. Příště plánujeme Český kras nebo Křivoklátsko, prostě nejraději jezdíme do těch chráněných území."

“A proč jezdíte na výlety do chráněných území?"

“To je přeci jasný, protože je to tam hezký".

“A proč netrávíte více času v krajině, kterou máte přímo pod nosem?"

“Se tam jděte podívat, je to tam pěkně hnědý, u nás je to samý pole, nikam se nedá jít, co bychom tak asi tak dělali?"

“A napadlo vás někdy, že zajímavou krajinu na výlety můžete mít i za humny?"

“Fakt?"

“Jasně, stačilo by, kdybyste začali podporovat místní zemědělce, kteří hospodaří ekologicky v souladu s přírodu. Nebo lze více podporovat pozemkové úpravy jako nástroj obnovy venkova a ochrany přírody a krajiny."

“Co to jako je? To je úprava pozemku kolem veřejných budov? Pche, záhonky kolem školy už máme."

“Ne, pozemkové úpravy pracují s krajinou komplexně a mohou pomoci dostat do krajiny nové prvky v rámci plánu společných zařízení."

“Jaká společná zařízení máte na mysli? To myslíte například veřejné záchodky na rozcestí? Bufet za každou mezí? Pecka…"

Ups…Cesta do krajiny bude ještě dlouhá. Jak dostat do povědomí širší veřejnosti, jak jejich chování ovlivňuje krajinu, která je obkopuje?

Projektanti pozemkových úprav by měli šířit mezi vlastníky zemědělských pozemků přesvědčení, že správně zpracovaný projekt je přínosem nejen pro úzkou skupinu vlastnící pozemky, ale přínosem i pro ostatní aktéry venkovské krajiny.

Kdo jsou ovšem tito hráči? Velmi často bohužel traktory. Můžeme si opravdu dopřát takový luxus, aby veřejný prostor byl využíván pouze úzkou skupinou strojů, které si krajinu přetvořily na továrnu?

Jedním z důsledků velkoplošného zemědělského hospodaření je ztráta lidského měřítka krajiny. Cítí to snad každý, kdo se sám někdy ocitne v krajině rozlehlých lánů, a přitom ani nemusí přesně vědět proč. Člověk se totiž ocitá v jakémsi sterilním, unifikovaném a umělém prostředí. Tísnivý pocit ze ztráty lidského měřítka dobře vystihuje Jaroslav (Svobodný statek na soutoku, o.p.s.): „Když já, jako zemědělec, přijdu k 300 hektarovému poli a podívám se na něj, jsem bezradný. Vím, že mám jen dvě ruce a jedno srdce a jen já sám stojím před tím nekonečným lánem. Vím, že ho nemohu obdělat sám vlastníma rukama, mám jen dvě možnosti. Buď k tomu potřebuji desítky lidí, nebo musím použít stroj. A přistupovat k půdě a ke krajině jako stroj? To není dobré ani pro krajinu ani pro člověka.“ Je nutné vrátit do krajiny lidské měřítko.

text: -VJ- a -ŠK-

foto: -KZ-

Also on this blog

SHARE:  Email · Facebook · Google · Twitter · Tumblr · Kindle
SUBSCRIBE:  Receive an email on new posts from cooland

Comments


  • Notify me upon new comments

☺ Got it